Čarovný buben Husitů u Domažlic

Pomohl k vítezství u Domažlic čarovný buben nebo zpěv Husitů?

Čarovný buben Husitů u Domažlic

Ve starých zápiscích se píše, že Husité vítězili bubnem potaženým čarovnou kůží. Jak zabubnovali, hlas bubnu zaháněl nepřítele. „Nechte mě, pravil, ležet v širém poli. Raději budu kořistí ptáků než červů. A mou kůži ať natáhnou na buben. Nepřátelé prchnou, jen ho uslyší. “Slova, která údajně pronesl před smrtí slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, nezapsal nějaký český historik, nýbrž francouzský osvícenský filozof François Marie Arouet neboli Voltaire.

Vtělil je do svého Eseje o mravech a duchu národů (Essai sur les moeurs et l’esprit des nations), který poprvé v úplnosti publikoval roku 1756 v Ženevě. Stalo se tak nedlouho po roztržce s pruským králem Fridrichem II., jenž Voltaira zprvu obdivoval a po tři léta (1750–1753) hostil na zámku Sanssouci v Postupimi, pak na něj ale zanevřel. Dokonce ho nazval pomerančem, co se vymačká a zahodí. A Voltaire, až do té doby oslovující pruského krále „Vaše Lidskosti“, najednou také hovořil o panovníkovi, jehož opouštějí dobré úmysly, „jen co zavolá polnice“. Ze začátku si však filozof a uměnímilovný Fridrich notovali. Kromě jiného je spojoval i zájem o husitství a osobnost impozantního hejtmana Jana Žižky. Když roku 1742 přitáhla pruská armáda na Čáslavsko a u obce Chotusice svedla 17. května vítěznou bitvu s habsburským vojskem Karla Lotrinského, ze všeho nejvíc zajímal „starého Fritze“ údajný Žižkův hrob v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. A nesmírně se rozlítil, když zjistil, že jen o rok dříve byly katem spáleny na čáslavském náměstí kosterní pozůstatky, jež v kostele objevili a poručili zlikvidovat stoupenci pobělohorské reformace.
Jedna památka na Žižku z Kalicha se však přece jen zachovala, řekli v Čechách králi „Bedřichovi“. Mají ji v Kladsku, odtrženém První slezskou válkou a následným Vratislavským mírem v létě roku 1742 od českého území a připojeným jako země se zvláštním postavením k Prusku. V tamější pevnosti na Zámecké hoře prý přechovávají buben potažený kůží, kterou si Žižka na vlastní přání nechal po smrti stáhnout z těla. Byl si jist, že nepřátelé husitů prchnou do zaječích, jen co k nim zvuk posvátného bubnu dolehne. Fridrich II. Veliký zavětřil. Nebylo by od věci vlastnit v době válek takovou kouzelnou pomůcku. O husitech se ve světě vyprávěly legendy, před jejich chorálem prchaly celé pluky. Proč by neměl mít stejnou moc i tajuplný Žižkův buben? Existují zprávy o tom, že po dobytí Kladska Prusy buben v pevnosti našel a odvezl s sebou do Berlína pruský generál Fouquet. Spolu s ním ukořistil cop kněžny Walesky, bájné zakladatelky Kladska a v polské mytologii též sestry naší kněžny Libuše. Walesku si nejspíše vymysleli polští kronikáři a pravý jistě nebyl ani buben potažený kůží Jana Žižky. Podstatné však je, že král Fridrich pohádce věřil. Zdálo by se, že buben, který se v Kladsku podle všeho doopravdy nacházel, může být vzpomínkou na časy Jiříka z Poděbrad. Ten město v roce 1458 učinil středobodem Kladského hrabství. Koncem roku 1425 se v Kladské kotlině střetli husité útočící na hrad Rychmberk s jeho majitelem, kladským hejtmanem Půtou III. z Častolovic. Čerstvě osiřelí Žižkovi stoupenci (jejich velitel zemřel 11. října 1424 při obléhání hradu u Přibyslavi) se utkali s Půtovou Opočenskou stranou, bojující na straně katolíků. Během šarvátek, v nichž měli husité převážně navrch, se jejich protivníkům přesto povedlo uchvátit vzácnou relikvii – magický Žižkův buben. Odtud se pak podle ústního podání dostal na Zámeckou horu.

Po slavném vítězství u Tachova 1427 se nalézala vojenská síla husitů na vrcholu a po vítězné bitvě u Domažlic 14. srpna 1431 kdy byl do čela této bitvy delegován vynikající stratég Prokop Holý, byl pojem husitství a jejich vítězství stále magický. Možné zlidovění fámy a pověry mohlo být rozšiřováno od od zuřících poražených nepřátel, kteří popisovali Žižku jako vtěleného satanáše, a když po jeho smrti rovněž nad nimi vítězil Prokop, tedy si vymyslili báchorku, že prý Žižka na smrtelné loži u Přibyslavi poručil svým hejtmanům, aby mu po smrti sedřeli kůži s těla a napjali ji na válečný buben, který pak vydával takový hrozný zvuk, že každý protivník Čechů děsem zachvácen musel upalovat z bojiště. Pověru pak šířil I Litoměřický probošt Papoušek který byl vášniví odpůrce Žižky asvěřil ji kardinalu Eneáši Sylviemu, který teprve roku 1451 letmo zahlédl kousek české země, ale směle napsal historii českého národa, v níž zhyzdil Žižkovu památku vypravováním této báchorky na důkaz, jaký prý byl Žižka ukrutný a surový člověk. Po Sylviovi ji opakoval Dobravius, a po něm pověstný fantasta Hájek z Libočan tu lež rozsíval ve své kronice mezi lid…“ Jan Žižka, Prokop Holí a slavné vítězství Husitů kterým se podařilo odrazit všechny čtyři křížové výpravy 1420, 1421/22, 1427, 1431 pak měla tato pověst lid přesvědčit o bezbožnosti těchto bojovníků a odradit další přívržence Husových myšlenek. V roce 1685 bylo napsáno toto:

„Na den nového svátku města Plzně, kterýž padl na neděli třetí po Veliké noci Jubilate řečenou v létu 1685. Dne 13. máje v slavném chrámu plzeňském svatého Bartholoměje učiněné skrze dvojícti-hodného kněze Františka Václava Hynka Kulika, faráře Jesenského. Vytištěné v Starém Městě Pražském u Jana Karla Jeřábka. Léta 1687 . . . Protož sluší znáti a věděti, že ne bez obzvláštní prozřetelnosti božské se stalo, že jste sobě ne jiného než svatého Bartoloměje apoštola za opatrovníka a orodovníka zvolili a vzali. Předzvěděl ovšem od věčnosti svrchovaný Bůh, kterak vy v čase od rouhavých a bezbožných Sirotkův nátisky snášeti a souženi budete, kteří vás bubnem nešťastného svého otce Žižky kůží potaženým strašiti budou chtíti. Ejhle prozřetedlnost božskou! Abyste jim odolati, kůži s kůží strašiti a buben bubnu opříti mohli, dal vám takového za patrona, který již dávno kůži z sebe svlékl. A k čemu? I schválně vám na buben, jímžto by Sirotci, nepřátelé vaši, zastrašeni a zahnáni byli. Nevěříte? Slyšte Jakuba Konvincenského, ne mne: Ecclesia gloriatur modo de pelle divi Bartholomei, tanquam de tympano, quo fugat hostes. Církev svatá (praví on) chlubí se nyní s kůží s. Bartoloměje jakožto bubnem, nímž zahání nepřátele. Slyšeli jste: Tamquam de tympano, jakožto bubnem k zastrašení a zahnání nepřátel vašich. Skryjte se tehdy vy Sirotci, schovejte se s vaším bubnem, nevystrašíte s ním nic. Máme my jinší buben, mocnější buben, slavnější buben, ne z kůže jedné proklaté mrchy, nešťastného Žižky, ale z předrahé kůže jednoho z nejvyšších knížat církve svaté, jednoho apoštola Páně, s. Bartoloměje, ten vás zastraší, ten vás zapudí, ten zažene věru, věru fugat hostes; věřte mi, zahání nepřátele. Zdaž jste nezkusili: nimio terrore concussi recesserunt? Praví nápis kostelní: Velikým strachem zaraženi prchli pryč. O hrozný buben! O strašlivý buben všem nepřátelům Božím a církve svaté.“

Ale odhlédnuto od jasného rozporu mezi legendou a realitou se nedá popřít, že jakýsi buben byl v Kladsku a později i jinde ukazován – sice jako pravděpodobný falzifikát, nicméně s evidentní historií. V Berlíně se stal součástí pruského korunního pokladu. Souběžně s tím jsme však měli další, ryze domácí buben, jenž byl po generace spjatý se západočeskou Plzní. Z roku 1905 pak máme tuto informaci o kouzelném bubnu: „Pokud ještě byla v paláci radnice vystavena městská zbroj, nalézal se ve sbírce této, která byla později přenesena do městského historického musea, také veliký buben, o kterém šla pověst, že jest potažen kůží staženou ze Žižkova těla. Dostala prý ho Plzeň za to, že od husitů a táborů tolik protivenství vytrpěla. Buben tento prý má zázračnou moc. Až prý zase jednou bude nepřítel ohrožovati Plzeň, pak postačí zabubnovati a nepřítel se dá na útěk.“ Možná je to tedy vše spíše hezká česká legenda, ale trochu morbidní.

Ní & Pro něj postele
Ní & Pro něj postele
Ní & Pro něj postele

O co se jedná:

Pověst

Historická spojitost:

Bitva u Domažlic 14. srpna 1431 kterou vedl Prokop Holý po smrti Jana Žižky (kolem r. 1360 Trocnov – 11. října 1424 Přibyslav)

Více informací:

Muzeum Chodska v Domažlicích a památník bitvy u Domažlic na Návrší Baldov