
Virtuální výstava
Pohled za železnou oponu
Fotografie při plnění úkolů „Průzkumu v míru“
v prostoru státní hranice
získané složkou průzkumu
ČSLA
HISTORIE
Česko-bavorská hranice v době studené války
Pohled za železnou oponu
Česko-bavorská hranice v délce 357 km byla vedle vnitroněmecké a Berlínské zdi nejstřeženější hranicí Východního bloku.
S nástupem komunistického režimu po únoru 1948 se pro obyvatele Československa uzavřely hranice se Západem. Předkládáme unikátní a dosud nepublikované svědectví, jak sledovala zónu západní zemské hranice československá ozbrojená složka Pohraniční stráž. (PS). Fotografie získané při plnění úkolů „Průzkumu v míru“ v prostoru státní hranice byla poskytnuta ze soukromého archivu a byla následně Regionem Chodsko digitálně upravena a restaurována. Fotografie jsou pak doplněny autentickým přepisem popisků.
Před třiceti lety chránily hranice socialistického Československa ostnaté dráty. Cílem bylo znemožnit emigraci do kapitalistických států. Pohraničníci se psy nepřetržitě obcházeli nekonečné stěny drátů, střežili je z pozorovatelen a umisťovali nástrahy. Někde měli kotce se psí smečkou, které v případě narušení zakázaného prostoru otevřeli na dálku. Kvůli omezení pohybu obyvatelstva bylo v dubnu 1950 zřízeno zakázané a hraniční pásmo s pohraničním režimem. Posléze v polovině 60. let vzniklo v souvislosti s vybudováním signální stěny v hlubším vnitrozemí příhraničí jediné hraniční pásmo. K 1. lednu 1951 se garantem ostrahy stala pohraniční stráž. Na hranicích se Spolkovou republikou Německo bylo rozmístěno 5 pohraničních brigád. V roce 1953 tak ve zbrani sloužilo u ostrahy česko-bavorské hranice 8 448 pohraničníků. Šlo o vojenskou ochranu pozorovacích nebo skrytých hlídek – pěších, na lyžích, jezdeckých a motorizovaných jednotek Pohraniční stráže. Jejich symbolem byla psí hlava, znak Chodů, a jejich heslem „Neprojdou!“. Od roku 1964 byly střežením bavorské hranice pověřeny tři brigády: 5. chebská, 9. domažlická a 7. sušická. Tyto roty vykonávaly vlastní pohraniční službu. Hlídky pohraniční stráže byly většinou dvoučlenné, vyzbrojené samopaly a případně ještě pistolemi a jejich úkolem bylo „chránit určený úsek hranic, nedovolit jeho narušení a zadržet všechny narušitele státních hranic, kteří se pokoušejí uprchnout do zahraničí nebo kteří pronikli na naše území.“
Dostat se z ČSSR na Západ bylo extrémně komplikované. Lidé při každé příležitosti prchali ze „socialistického ráje“ do „kapitalistické nejistoty“, komunistické úřady se snažily zmenšit emigraci na minimum, a pokud byl někdo vypuštěn ze zadrátovaného sovětského území, museli jeho blízcí (manžel/ka, děti) často zůstat doma jako rukojmí, jako pojistka. K vycestování nestačil pas, byla zapotřebí ještě výjezdní doložka a devizový příslib (tj. slib státní banky, že dotyčnému poskytne západní měnu), to všechno bylo podmíněno četnými posudky, na jejichž základě pak státní aparát rozhodl. Dokážete si dnes představit že jedete vlakem za hranice a na vlakovém nástupišti k vám přichází někdo ze samopalem, jenom proto že se mu nezdáte? Byla to naprosto šílená doba.
Akce Kámen: ďábelsky krutá hra StB
Pohraniční oblasti se SRN si po únoru 1948 vybrala komunistická tajná bezpečnost k provokaci známé jako Akce Kámen. Zaměřená byla na lidi, kteří plánovali emigrovat z Československa do americké zóny v Německu. První falešnou hranici vytvořila StB na Domažlicku, na Všerubsku. Státní bezpečnost dokázala v krátkém čase vytvořit falešnou hranici, úřadovnu i falešného důstojníka americké rozvědky. Děsivé divadlo pokračovalo i po výslechu, kdy se chycený většinou rozpovídal americkému důstojníkovi. Cestou z úřadovny do sběrného tábora takový člověk obvykle „zabloudil“ zpět do Československa nebo byl do něj unesen. „Oběti netušily, že něco takového na ně bylo narafičené. Druhá zrůdnost byla v tom, že se nesměli dozvědět, že do Německa nevkročili. Bývali odsouzeni za to, že se jim nepodařil pokus o přechod hranic. Oběti samy sebe obviňovaly, že zabloudily. Až do konce života netušili, že do Německa ani nedošli.
Pohraniční turistika
O pohraničí vždycky platilo a platí, že je panenskou krajinou a panenskou přírodou. Pohraničí je daleko od civilizace a nepřetvořené zásahem člověka. V pohraničí nemá příroda slitování, panují zde tvrdé klimatické podmínky. Pohraničí bylo a je citlivou oblastí, bránilo a střežilo se proti nepříteli. Prostřednictvím pohraniční turistiky lze poznávat prostředí, krajinu, památky, ale i obyčeje a zvyky v pohraničí. Nebo lze také navštívit specifické výstavní expozice nebo muzea. Zastavte se tedy (až bude opět otevřeno) v Domě přírody Českého lesa v Klenčí pod Čerchovem nebo v Muzeu příhraničí ve Kdyni. Netradiční formou se zde seznámíte s historií příhraničního regionu. Určitě to pro vás a zejména pro vaše děti bude neskutečně zajímavé.