Šlechtické rody pojila úcta k odkazu předků a láska k naší zemi
Kdo byl rod Trauttsmandorffů? Šlechtické rody jsou přímým pojítkem českého národa s jeho vlastní historií. Zde na Chodsku působili významné šlechtické rody, přesto je vlastně ani neznáme.
Foto: Hrad Horšovský Týn | Archiv Region Chodsko
Poznejte zdejší významné šlechtické rody
Zkuste poznat zdejší významné šlechtické rody a i ty jež vymřeli po meči. Neboť historie zdejších rodů je významnou součástí dějin naší země a jejich majetky patří do pokladnice českého kulturního dědictví.
Foto: Adam Matthias Trauttmansdorff z Horšovského Týna byl nejstarším synem hraběte Maxmiliána z Trauttmansdorffu. V únoru 1658 hostil týden na Horšovském Týně Leopolda I. na jeho cestě do Frankfurtu, jako nejvyšší maršálek Českého království měl pak důležitou ceremoniální úlohu při volbě a korunovaci císaře ve Frankfurtu. Později ale u dvora neměl nijak velký vliv, což dokládá jeho celoživotně nenaplněná ambice získat prestižní řád Zlatého rouna. Vyjednávací
a válečné schopnosti po svém otci tak nezdědil, zato to byl vynikající obchodník
a svého času nejbohatší šlechtic v Čechách.
Lamingerové z Albenreutu - Laminger von Albenreuth
Volf Maxmilián Laminger (Lomikar) po sporech o dědictví mezi svými bratry roku 1660 získal domažlický hrad, Újezd Svatého Kříže a Bělou nad Radbuzou. Roku 1671 hrad postoupil městu Domažlice a přesídlil na zámek v Trhanově. V roce 1693 došlo na Chodsku ke vzpouře Chodů, které vedl Jan Sladký Kozina. Toto povstání bylo potlačeno. Volf Maxmilián roku 1696 zemřel a majetek po něm zdědila jeho dcera Marie Anna Barbora, kterou měl s Kateřinou Popelovnou z Lobkovic. Jejím manželem byl hrabě Václav z Gutštejna. Marie Anna roku 1697 prodala Trhanov a Kouty. Její smrtí také vymřela česká větev Lamingerů z Albenreuthu.
Foto: Laminger jako císařský důstojník z období 40.-50. let 17. století
Páni z Gutštejna
- Gutenstein
Páni z Gutštejna jsou starý český panský rod pocházející z Hroznatovců, názvem podle stejnojmenného hradu Gutštejn u Konstantinových Lázní v západních Čechách. Největšího rozsahu dosáhlo rýzmberské panství zřejmě za hraběte Jiříka Rýzmberského z Gutštejna, kdy r. 1581 se sestávalo z hradu Rýzmberka, tvrze v Zahořanech, dvou městeček (Kdyně a Všeruby), 13 vsí, čtyř dvorů, jednoho ovčína, chmelnice pod hradem a Královského hvozdu. Zakrátko přikoupil hrabě Jiří menší panství Kout a po manželce zdědil panství Svržno.
Foto: Gutštejn, zřícenina hradu u Konstantinových Lázní v okrese Tachov
Stadionové - Stadion
Stadionové jihoněmecký panský a později hraběcí rod, který přišel do Čech koncem 17. století. Jan Filip od dědiců Lamingera koupil Chodov, Všeruby, Záhořany a Kout na Šumavě. Ten byl pak správním centrem rozlehlého panství mezi Domažlicemi a Kdyní. Ve vlastnictví rodu byl téměř 250 let. Slavný rod Stadionů vymírá počátkem 20. století po meči a panství získávají Schönbornové.
Foto: Franz Caspar Reichsfreiherr von Stadion
Colonové z Felsu
- Colonna aus Völs
Panský rod německého původu. Název je podle zámku Völsu, (Schloss Prösels - Völs am Schlern), který leží v Italském Tyrolsku. Roku 1570 koupil Kašpar Colona z Felsu statek Andělskou Horu (Engelsburg) a Javoří (Gabhorn). A již roku 1572 byl celý rod Colona přijat do stavu panského v království Českém. Poté Linhart z Colonu, který patřil mezi iniciátory stavovského povstání se v roce 1618 zúčastnil defenestrace na Pražském hradě a stál v čele stavovské armády. Padl v bitvě u Sitzendorfu roku 1620. Jeho statky byly následně konfiskovány a roku 1622 prodány Černínu z Chudenic. Colonové pak vymřeli roku 1809.
Foto: Zámek Prösels - Völs am Schlern v Italském Tyrolsku
Wunschwitzové
- Wunschwitz
Starý rod z Dolní Lužice, který přišel do Čech v 17. století. Matyáš Bohumír byl od roku 1660 královským prokurátorem a později hejtmanem v Plzni. Roku 1661 byl povýšen do svobodného stavu. Sňatkem získal Poběžovice na Domažlicku a vlastnil Vilémov, který vyměnil za Vlachovo Březí. Jeho syn Gottfried Daniel - baron Wunschwitz (1678-1741) pak Poběžovice držel následně.
Foto: Matyáš Gottfried Wunschwitz
Švihovští
Foto: Archiv Region Chodsko
Švihov, gotický vodní hrad ve městě Švihov v okrese Klatovy. Hrad je chráněn jako národní kulturní památka.
Je ve vlastnictví státu a je přístupný veřejnosti.
Švihovští z Rýzmberka
- Schwihau von Riesenberg
Zemský sudí Děpolt v letech 1279–1282 založil na Domažlicku nad městečkem Kdyně hrad Rýzmberk. Jeho synové se rozdělili do několika větví, Břetislav i nadále sídlil na Rýzmberku, Vilém získal hrad Skálu a později i Švihov, podle kterého odvozovali své jméno, a Chyši. Ve 14. století patřili mezi přední zemské pány, vlastnili hrady Švihov a Rabí, získali Bor u Tachova, Přeštice, Litici a Velhartice. V 16. století stále byli ve významných úřadech, avšak postupně jejich vliv upadal. V 18. století vymřeli.
Foto: Baronka Švihovská roz. Grundmannová
Vidršpergárové
z Vidršpergu
- Wiedersperger aus Wiedersperg
Původem německý šlechtický rod který sídlil na hradě Wiederspergu v Sasku (Ölsnitz – Sachsen), postaven v roce 1117. V 15. století se rod přestěhoval do Čech, kde byli povýšeni mezi české a později mezi rakouské svobodné pány. Zde si pak Lorenz Widersberch bere Magdalénu z Reitsensteinu a následně druhou manželku Katharinu Kawku z Rczizan. Jeho mnoho dětí tak zajistilo široké rozvětvení svého rodu. V roce 1468 zakoupil jakýsi Hynek dům v Kadani. Další jeho příbuzní se usadili na Plzeňsku, kde působil Vavřinec jako hejtman hradu Švamberk (Krasíkov) a Kašpar hradu Rabštejna. V 16. století se rod rozdělil do dvou hlavních linií, rytířské a baronské. Rytířská linie se pak koncem 16. století rozdělila do nejméně tří větví. O své majetky v Čechách přišli v roce 1945.
Foto: Zřícenina hradu Švamberk nad dvorem Krasíkov u Kokašic v okrese Tachov
Cukrové z Tamfeldu
Český šlechtický rod od konce 14. století, původně vladycký. Erb užívali také rytířové z Tannenfeldu u Kulmbachu v bavorsku. Po Bílé hoře již nemá rod takový význam. Byli vlastníky zámku Újezd sv. Kříže, sídlili zde po celé 18. století. Poté přešel na Annu Terezii Cukrovou z Tamfeldu, dceru Jana Jaroslava Františka Cukra z Talmfeldu a Anny Sibylly Žďárské ze Žďáru. Anna Terezie Cukrová byla manželkou Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic. Ten se osobně zasloužil o porážku Turků při obléhání Vídně roku 1683. Stotisícová armáda osmanských Turků tehdy oblehla město, považované za bránu do Evropy. Císař Leopold I. jmenoval Kaplíře hlavním představitelem civilní administrativy Vídně, vojenským velitelem byl hrabě Ernst Rüdiger Starhemberg. Obrana obležené Vídně se stala klíčovým zájmem celé střední Evropy a celé evropské křesťanské civilizace, ale pomoc přicházela jen velmi pomalu. Kaplíř po 62 dnů hrůzného obléhání stál v čele města. Převzal i vrchní velení v době, kdy Starhemberga vyřadilo zranění. Obléhání ukončila teprve vojska v čele s andělskými husary polského krále Jana III. Sobieského, která v bitvě u vrchu Kahlenberg Turky na hlavu porazila. Kaplířova zásluha na záchraně Vídně byla obrovská. Maršálskou šerpu a hůl dostal od císaře Leopolda na počátku prosince 1683. „V Čechách je postava Kaplíře nedoceňována, naopak rakouský národ si jej velice považuje jako zachránce Vídně. Cukrové jako hrabata na sklonku 18. století vymřeli po meči.
Foto: Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic
Coudenhove - Kalergi
Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodoricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století účastnil jedné z křižáckých výprav do Palestiny. Rod se komplikovaně rozvětvil a žil v českých zemích v hraběcím stavu i ve stavu svobodných pánů. Hrabě Kuno (1858-1915) se oženil s hraběnkou Ernestinou Breunner-Enckvoirth (1861-1945). Hrabě Kuno pak vlastnil moravský statek Kunštát.
Foto: Zámek v Poběžovicích (nepřístupno)
Coudenhove
- šlechtický rod bez předsudků
František Karel Coudenhove v roce 1864 zakoupil zámek v Poběžovicích (dříve Ronšperk-Ronsperg). V roce 1857 se oženil s Marií z Kalergi, ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů. Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu takovou vážnost, že oba synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi. Po smrti Františka Karla se stal majitelem Poběžovic jeho syn Jindřich. V roce 1892 se hrabě Heinrich oženil v Tokiu s Japonkou Mitsuko Aoyama (1874-1941), dcerou obchodníka se starožitnostmi se kterou měl čtyři syny a dvě dcery. Ještě v Japonsku se páru narodily dvě děti. Po skončení diplomatické mise Heinricha Coudenhove-Kalergi se vydali zpět do Evropy, kde hrabě manžel převzal správu rodinného panství v Poběžovicích. Mitsuko se tak stala první Japonkou trvale žijící na našem území, a snad i první katoličkou s japonskými kořeny, neboť se už v Tokiu nechala pokřtít. Mitsuko se intenzivně vzdělávala, učila se francouzsky, německy, matematiku, zeměpis a historii. Po mužově smrti roku 1906 se kromě výchovy dětí ujala i správy rodinného majetku. Kvůli tomu začala studovat ještě právo a ekonomiku. Po vzniku Československé republiky (1918) odešla s dcerou Olgou do Rakouska a usadily se ve Vídni. Do Japonska se již nikdy nevrátila, a když roku 1941 zemřela, byla pohřbena na vídeňském hřbitově v Hietzingu.
Foto: Expozice Mitsuko na zámku v Horšovském Týně
Dobrohost z Ronšperka
První příslušník rodu v Čechách je uveden Zdeslav z Osvračína, který se účastní chebské svatby Václava II. v r. 1289. Pokračovatelem hlavní linie byl Nechval. Ten po sobě zanechal dva syny, majetkově oddělené, Zbyňka, biskupského purkrabího na Starém Herštejně a Horšovském Týnu a Dobrohosta. Osvračínská (Zbyňkova) větev ztratí ve 14. století svůj sídelní hrad a vymírá v 15. století.
Foto: Zámek Horšovský Týn
Švamberkové - von Schwanberg
Starý český rod s původem v západních Čechách na sídelním hradu Krasíkov. Počátky rodu jsou ve 12. století, své pojmenování přijali v duchu rytířské módy poněmčením erbovního znamení labutě (Schwann). Od 13. století pak patří k významným západočeským rodům. Na konci 15. století se dostali Chodové v zástavní držení vlivného rodu Švamberků. Petr ze Švamberka ale proti chodským privilegiím nutil Chody robotovat, což zvedlo prudký odpor Chodů a rozhodli se postavit i proti králi. Pokusili i o ozbrojený odboj, ale Petr ze Švamberka získal r. 1560 od císaře právo potrestat své poddané i na hrdle. Chodským obcím se nakonec podařilo vykoupit se z vlivu Švamberků a 3. března 1572 se stáli svobodnými. Po smrti Petra Voka získali Švamberkové rožmberský majetek a na krátký čas se tak stali jedním z nejbohatších rodů v Českém království. Osudnou se jim stala účast na stavovského povstání, díky tomu jim byl konfiskován majetek a byli donuceni k emigraci. V roce 1664 Adamem II. ze Švamberka v mužské linii vymírají.
Foto: Ruiny hradu Schwamberg z roku 1814
Trauttmansdorffové
- Trauttmansdorff
Rakouský šlechtický rod, původně ze Štýrska, od 17. století usazený v Čechách. Jeho původním sídlem byla vesnice Trautmansdorff ve Štýrsku. Poprvé je písemně doložen v roce 1308 Herrand z Trauttmansdorffu. V roce 1598 byl povýšen do panského stavu, významný diplomat a dvořan Maxmilián Trauttmansdorff, který položil základy rodového bohatství v Čechách. V roce 1622 získal bývalé lobkowiczké panství Horšovský Týn, Litomyšl a další statky. Koncem 17. století patřil tento rod mezi nejbohatší českou šlechtu a zastával vysoké posty s majetky ve Štýrsku, Tyrolsku nebo dnešním Slovinsku. Rod dnes žije převážně v Rakousku, soukromým sídlem je zámek Pottenbrunn v Dolních Rakousích. Hlavou rodu je kníže Karel Volfgang Trauttmansdorff (*1956). Jeho bratranec Ferdinand (*1950) byl v letech 2010–2015 velvyslancem Rakouska v České republice.
Foto: Interiér pracovny s renesančním nábytkem, vystavena nejstarší dochovaná kniha ze zámku v Horšovském Týně z roku 1521.
Fota: Archiv Region Chodsko | wikipedia.org | npu.cz
Maxmilián Trauttmansdorff
Maxmilián Trauttmansdorff (1584–1650) zastával vlivné posty u dvora a uplatnil se jako diplomat. Za habsburskou stranu se účastnil jednání o ukončení třicetileté války a podepsání vestfálského míru. Za své služby byl odměněn povýšením do hraběcího stavu a rozšířením jména na Trauttmansdorff-Weinsberg. V roce 1635 získal Řád zlatého rouna. Ten si pak můžete prohlédnout na zámku v Horšovském Týně.
Hrabě z Horšovského Týna, který ukončil třicetiletou válku