Výletní tipy - Region Chodsko

Lovecká obora

Obora Horšov naučná stezka

Naučná stezka začíná v obci Horšov v areálu bývalé zámeckého správního statku. Do Horšova můžete dojet autem nebo dojet na kole, či dojít pěšky. Příjemná cesta vede také po žluté turistické značce zámeckým parkem podél Křakovského rybníka. U horšovských rybníků je odbočka do obce Horšov.

Lovecká obora je řazena k nejstarším a největším objektům svého druhu v regionu. Vznik obory je dotována k roku 1593. Hlavní roli v založení obory hraje Vilém Popel z Lobkovic, který žil v letech 1556-1626. Traduje se, že stavbu obory sám kontroloval a vynucoval si přísné dodržování svých pokynů. Ohradní zeď byla vybudována údajně tak, že jednotlivé poddanské vsi na týnském panství dostaly přidělený úsek zdi, který musely vystavět, a to formou bezplatné roboty. Tuto domněnku by mohl potvrzovat fakt, že zeď je opravdu postavena různými způsoby a za použití různorodého kamene. Traduje se také, že zeď obory vznikla během jediného dne. Vilém Popel z Lobkovic se s velkou oblibou u poddaných nesetkal, nejen díky stavbě zdi, ale také proto, že jako vášnivý lovec choval smečku loveckých psů. Na jejich obživu padl výnos ze dvou vesnic, protože smečka čítala kolem 50 psů. Poddaní Viléma Popela označovali jako „Kraut Popel“, čili strašák do zelí. Dokonce je známá také pověst, podle níž se duch Viléma Popela z Lobkovic projíždí v ohnivém kočáře podél oborní zdi, protože nemůže nalézt po smrti klid. Ohradní zeď obory je dlouhá asi 11 kilometrů a vysoká 2-3 metry. Podle pověsti vznikla za jediný den. Za vlády rodu Trauttmansdorffů byl do obory dovezen sibiřský srnec, který svým parožím převyšoval domácí populaci. V první polovině 19. století vykazuje obora 400 bažantů, 200 koroptví a 420 zajíců jako průměrnou roční produkci. Druhá polovina 19. století přináší novinku, a to chov ušlechtilého skotu, který byl dovezen ze Švýcarska.

Bývalá lovecká zámecká obora je dnes ve správě SOŠ a SOU Horšovský Týn. Na trase je pět informačních tabulí. Stezka slouží nejen veřejnosti, ale je využívána i při výuce předmětů. Jedním ze zastavení je letohrádek Annaburg, ojedinělá stavba, kterou nechal postavit ve druhé třetině 18. století hrabě František Norbert Trauttmansdorff na umělém ostrůvku, s pevninou spojený pouze úzkou cestou, malý osmiboký gloriet v rokokovém stylu, krytý mansardovou střechou a lucernou. Sloužil jako odpočinkové místo vrchnosti při návštěvách obory. Přesné datum založení obory není známo - udává se rok 1593. Jisté je, že zásadní podíl na jejím vzniku má Vilém Popel z Lobkovic (1556-1626). Obora se rozkládá na ploše asi 400 hektarů a je obehnána 8 kilometrů dlouhou kamennou zdí 2 až 3 metry vysokou, na základně cca 1 metr. Horšovská obora leží převážně v močálovitém terénu západně od poplužního dvora a tvořila ji soustava čtyř velkých chovných rybníků a dvou menších pro výtěr matečních ryb. Za Trauttmansdorffů byl do obory dovezen sibiřský srnec, jehož paroží převyšovalo domácí populaci. Pamětníci tvrdili, že náklady na chov zvěře byly tak vysoké, že výnos horšovské obory činil jednu korunu za rok. Ve druhé polovině 19. století se hospodářství rozšířilo o chov ušlechtilého skotu dovezeného ze Švýcarska. Už v 18. století se horšovská obora stala vyhledávanou lokalitou pro lovecké kratochvíle majitelů panství, okolní šlechty i vysoce postavených osobností, mezi něž patřili například následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand dÉste, portugalský princ Miguel de Braganza, ale také anglický král Edward VII. Prostory obory v minulosti sloužily jako bažantnice, byl zde vypuštěn bažant obecný a bažant královský. Největší divoce žijící zvěř na území obory je srnec obecný a prase divoké. V několika kusech je přítomen i zajíc polní. Na polích můžeme spatřit káňata lesní, vrabce polní, skřivany, straky, sojky, hrdličky aj. Z celkového území obory se více jak polovina plochy využívá k pěstování kulturních plodin, zbytek tvoří louky a stromové celky. Stromy mají význam i jako kulturní památky nebo orientační body. V oboře se vysazovaly podél stezek, při hraniční zdi, na rozcestích, na hrázích rybníků. Nejstarším je porost dubový a lipový s odhadnutým stářím přes 400 let. Z listnatých stromů jsou zde zastoupeny rody lípy, dubu, topolu, jasanu, jírovce, habru, olše a vrby. Typickým ekologickým prvkem je souvislý travní porost. Louky jsou využívány jako zdroj sena. K dominantním rodům travin patří lipnice, kostřava, srha, psárka a také bojínek a jílek. Z kvetoucích bylin je hojný kohoutek luční, čekanka obecná a zvonek rozkladitý. Počátky vsi Horšov, podle níž byl později pojmenován i blízký Horšovský Týn, leží hluboko v raném středověku. Již ve 12. století byla významným střediskem zdejšího majetku pražského biskupství a centrem církevní správy širokého okolí. Samotné pojmenování je odvozeno od vlastního jména Hořislav (příp. Horst), ke kterému byla připojena stará přivlastňovací přípona - ov; tedy Horšův či Horstův majetek. První písemná zmínka o Horšovu spadá do let 1184-1192, k roku 1216 je jistý Zdislav uváděn jako horšovský arcijáhen. Po husitských válkách v první polovině 15. století přestává být Horšov majetkem církve a stává se součástí horšovskotýnského panství jako běžná poddanská ves. Pány z Ronšperka r. 1539 vystřídali Lobkovicové, kterým byl majetek po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován, r. 1622 panství získávají Trauttmansdorffové a v držení tohoto rodu zůstává až do r. 1945.

Fauna
Bývalá obora v Horšově je částečně izolovaným územím - od okolního prostředí ji odděluje kamenná zeď. I přes intenzívní obhospodařování si ponechala svůj ráz vysoké estetické hodnoty. Kamenné oplocení je na několika místech poškozené a umožňuje průchod některým druhům divoce žijících zvířat i zvěři. Proto zde najdeme živočichy, kteří by v klasické oboře s neprůchodným oplocením trpěli stresem (srnčí zvěř). Krajina v oboře se skládá z polí, luk, lesíků, stromořadí a vodních ploch. To vyhovuje mnoha druhům živočichů - od brouků a obojživelníků po savce a ptáky. Jedná se o příklad, kdy kulturní, zemědělsky využívaná krajina má biodiverzitu a poskytuje prostor k životu mnoha druhům živočichů. Největší divoce žijící zvěř na území obory je srnec obecný (Capreolus capreolus) a prase divoké (Sus scrofa). Srnčí zvěř je rozšířena téměř po celé Evropě a je naší domácí zvěří. Během léta žije srnčí zvěř většinou jednotlivě na poměrně malém území, v zimě se sdružuje do tlup. Aktivita této zvěře je největší z rána a z večera - většinu času srnčí zvěř tráví přežvykováním. Prase divoké dnes obývá značnou část Evropy. U nás bylo koncem 18. století ve volné přírodě zcela vyhubeno, zachovalo se pouze v oborních chovech. Od poloviny 20. století se však tento živočišný druh začal znovu rozšiřovat a dnes se běžně vyskytuje na celém našem území. Prase divoké je typický všežravec s velmi rozmanitou potravou. Přes den odpočívá v úkrytu v houštinách, rákosinách nebo vzrostlých polních kulturách, aktivní začínají být až s večerem. Žijí v tlupách s pevnou sociální strukturou. Jednotlivé tlupy jsou velmi pohyblivé a za noc mohou urazit i několik desítek kilometrů. V několika kusech je přítomen i zajíc polní. Jeho většímu rozšíření brání hlavně predátoři, přičemž nejzranitelnější jsou mláďata zajíců. Zajíčata loví nejen všežravé prase divoké, ale i kuny, výr velký nebo toulavé domácí kočky.

Flora
Ekologicky a historicky významnou růstovou formou zdejší krajiny jsou listnaté stromy. Vzhledem k nadmořské výšce 390 m n.m. a dostatečné půdní vlhkosti jsou zde zastoupeny zejména rody lípa (Tilia), dub (Quercus), topol (Popuius), jasan (Fraxinus), jírovec (Aesculus), habr (Carpinus), olše (Alnus) a vrba (Salix). Jejich výskyt je přirozený, ale i účelový, a tvoří ekologicky důležité celky, na kterých je závislá řada organismů.
Obecně mají stromy v krajině výrazný vliv na propustnost slunečního záření, čímž podporují růst stínomilných rostlin a také chrání krajinu před nadměrným vysycháním a erozí. Dále ovlivňují fyzikálně-chemické vlastnosti půdy cizorodých látek nebo spadem listí (změna pH půdy).

Stromy mají díky své dlouhověkosti a velikosti význam i jako kulturní památky nebo orientační body. V oboře se vysazovaly podél stezek (lipové a dubové aleje), při hraniční zdi, na rozcestích, u drobných sakrálních staveb (Annaburg), na hrázích rybníků, kde především porosty dubu letního (Quercus robur) pomáhají zpevňovat svými kořeny tělesa hrází. Liniové výsadby stromů se často využívaly k oddělení různých částí krajiny nebo pinily funkci větrolamů. Na určování druhů stromového porostu se podíleli také studenti 1. a 2. ročníku oboru Agro podnikání (školní rok 2009/2010). Pokusili se také odhadnout jednoduchou metodou stáří jednotlivých porostů, když přibližně ve výšce 1,3 m změřili obvod stromu a toto číslo nejprve vydělili třema a poté dvěma, čímž získali rozpětí pravděpodobného stáří. Z výsledků vyplynulo, že nejstarší je dubový a lipový porost s odhadnutým stářím přes 400 let.

Ní & Pro něj postele
Ní & Pro něj postele
Ní & Pro něj postele

Otevírací doba:

Celoročně volně přístupná

Ceny:

Vstupné zdarma

Více informací:

Zaměření stezky: příroda a historie
Typ stezky: pro pěší a cyklisty
Začátek stezky: Obec Horšov (areál bývalé zámeckého správního statku)
Konec stezky: Zámecký park Horšovský Týn
Časová náročnost: 2 hodiny a více

Kontaktní informace: 

informace_2.png

Horšov

Horšov
346 01 Horšovský Týn

hotel_1.png

+420 379 423 111
+420 606 659 643