Po stopách šlechtických rodů

Vznik Plzeňského kraje   

​

První zmínky o vzniku krajů se datují do poloviny 13. století, kdy za panování  Přemysla Otakara II. bylo stanoveno pevnější rozdělení země na kraje jakožto správní jednotky. Do čela krajů byli stanoveni 2 popravčí, kteří zajišťovali pořádek. V době vlády Karla IV. se pokračovalo v budování krajského zřízení ovšem s vzrůstající mocí panovníka, to se změnilo za vlády jeho syna Václava IV. kdy narůstala moc feudálů. Při počátku husitské revoluce se dohodl císař Zikmund o vytvoření tzv. Landfýdů podle jednotlivých krajů. Z tohoto pokusu zbyl po určitou dobu pouze landfrýd plzeňský, ve kterém se sjednotili všichni katoličtí pánové. Jedním z výsledků husitské revoluce bylo vytvoření krajských obcí, do jejichž čela byli voleni krajští hejtmané při krajských sjezdech.

​

Plzeňský kraj byl vždy jedním z nejvýznamnějších krajů království Českého. Plnil nejen funkci obrannou s množstvím zeměpanských i šlechtických sídel, která chránila proti vpádu nepřátelských vojsk ze západu ale také funkci obchodní, protože krajem vedly významné obchodní stezky do německého Bavorska přes královská města Plzeň, Klatovy, Sušici nebo Domažlice. O rozvoj kraje se také zasloužily významné kláštery, cisterciácký u Nepomuku, benediktýnský v Kladrubech nebo ženský premonstrátský v Chotěšově.

​

Plzeňský kraj po roce 1618  

​

 Většina západních Čech patřila již v prvopočátcích krajského zřízení v Českých  zemích do kraje Plzeňského. Postupně do něj byly začleněny Klatovsko, Domažlicko, Měžsko a Tachovsko, které mělo dob Rudolfa II. určitou míru samostatnosti. V 16. století se kraj rozšířil o několik panství z Loketska, ale díky velké rozlehlosti Plzeňska byly tyto po nějaké době vráceny Loketsku. Pro Plzeňský kraj znamenala Třicetiletá válka značné přesuny ve vlastnictví panství a statků. V roce 1618 po vpádu císařských vojsk do Čech byly rebelům zabavovány jejich panství a statky, které byly posléze zastavovány či prodávány. 

​

Toto jednání probíhalo i v Plzeňském kraji, kdy z velkých dominií bylo panství  chotěšovské dáno do užívání hraběti z Mansfeldu, dále byla zabavena Opálka a další statky Jana z Klenového. Tyto statky byly po válce vráceny bývalým majitelům. Nejhůře však byl postižen stav městský, kdy v Plzeňském kraji bylo zastaveno město Stříbro, město Tachov bylo zastaveno a následně prodáno, Domažlice ztratily chodské vesnice i další državy, stejně na tom byly i Klatovy a Rokycany. Panskému stavu bylo konfiskováno třicet procent držeb panstva a rytířský stav přišel o čtyřicet šest procent poddaných, kteří žili na jejich statcích. Nejlépe z pobělohorských konfiskací vyšlo duchovenstvo, které v Plzeňském kraji nepřišlo o žádná svá panství, naopak získalo panství Kaceřov, jenž připadlo Plaskému klášteru.

​

Svou polohou hrálo Plzeňsko důležitou roly, co se týče spojení mezi Čechami a Německem. Vedly jím důležité stezky, dvě norimberské a dvě domažlické. První norimberská vedla z Prahy do Norimberku přes Beroun, Rokycany, Plzeň, Touškov, Stříbro a opouštěla Čechy severně u Přimdy. Druhá norimberská stezka se táhla z Norimberku přes Neustadt nad Nábou, Tachov, Teplou, Manětín do Prahy. Z Řezna do Prahy vedly dvě domažlické zemské stezky, z nichž jedna vedla přes Brod nad Lesy, Všeruby a Kdyni do Domažlic, druhá kratší přes Mnichov nad Lesy a Klenčí do Domažlic, odtud šly obě společně přes Plzeň až do Prahy.