Rozsáhlé lesy mezi Milavčemi a Chrastavicemi skrývají desítky mohyl (cca 50), z nichž některé dosahují 2 až 2,5 metrové výšky. Toto mohylové pohřebiště se nachází v polohách „Chrastavický les" a „Háj".
Zdejší mohylník začal v roce 1878 neodborně prokopávat milavečský učitel V. Záhořik, „jež využil prázdninového volna a vyhlédnul si mohylu při kraji lesa". Nálezy z této mohyly nepovažoval za příliš bohaté ale naštěstí je předal profesoru Smolíkovi z Národního muzea. Jednalo se o tři keramické nádoby a jeden kamenný předmět, které patří mohylové kultuře střední doby bronzové. V roce 1883 se k Záhoříkovi připojil také nový milavečský farář František Lang, který pak mohyly v celém polesí roztřídil do tří skupin A, B a C. Nejznámější inventář, tj. bronzový kultovní vozík obsahovala mohyla Cl , která byla jejich společným úsilím rozkopána jako první. Bohužel mohyly byly prokopávány bez řádné terénní dokumentace a nebyla věnována dostatečná pozornost ani nálezovým okolnostem. Nálezy zlomků keramických nádob byly podceňovány, tito „starožitností chtiví vlastenci" kladli větší důraz na nálezy z bronzu.

Místní mohylové pohřebiště přísluší převážně období mladší doby bronzové (1300/1250 — 950/900 před n.I.) k širšímu okruhu kultur popelnicových polí, jinde v Čechách zastoupené kulturami např. knovízskou či lužickou. Obsah mohyly C1 pak můžeme klást do počátečních fází tohoto mladobronzového období. Jméno vsi, ve které Lang působil, tak dalo název kultuře zastupující v západních Čechách toto období-kultuře milavečské. Správně podle katastrální příslušnosti by se však tato kultura měla jmenovat „chrastavická", nebot většina mohyl se nachází právě na katastru Chrastavic (včetně té s vozíkem). Otázka pojmenování není ale ani dnes odborníky zcela vyřešena, někteří se ji snaží přiřazovat pod kulturu knovízskou z důvodů minimálních odlišností a jsou ochotni připustit pouze existenci jakési svébytné „milavečské skupiny". Důležité však je, že v rámci kulturního komplexu severoalpských popelnicových polí vykrystalizovala jednotná česko-východobavorská kulturní oblast, ke které měla západočeská oblast (a tak i naše milavečsko-chrastavická lokalita) geograficky blíž. Je zde tedy mnohem zřetelnější jihoněmecký vliv než v severozápadních a středočeských oblastech s kulturou knovízskou.

Mohyla Cl: Pohřeb význačného válečníka (možná člena vládnoucí vrstvy) s mohutnou vnitřní kamennou konstrukcí (největší z mohyl — výška 2,5 m a průměr 15 m). Z dochovaných nálezů se dala identifikovat ucelená picí souprava složená z bronzového kotlíku připevněného na vozík, bronzového koflíku a misky s bohatým tepaným dekorem. V hrobě byl také velký dřevěný vůz, z něhož se zachovalo bronzové kováni. Úplnou výzbroj a výstroj bojovníka tvořil kožený pancíř kombinovaný bronzem s koženým opaskem, na němž byl pravděpodobně pomocí dvou kroužků zavěšen meč typu Riegsee, dále zlomek dýky a snad i dřevěný štít. Hrobovou výbavu doplňovala břitva, nůž, zlomky čtyř jehlic, bronzový knoflík, kulička a hranolek snad z pemzy a samozřejmě keramické nádoby. Nejpopulárnější nález z mohyly Cl dosahuje zcela bez pochyby celoevropského významu. Jedná se o bronzový kultovní vozík -velkou (cca 40 cm v průměru) kotlíkovitou nádobu kulovitého s okrajem zdobeným třemi řadami tepaných perliček, připevněnou ve čtyřech bodech k horní části podvozku se 4 loukotovými kolečky. Těchto vozíků, užívaných nejspíš k obřadním účelům se různých místech Evropy našlo několik, žádný však není stejný, každý je naprostý originál. Milavečský vozík je jeden z nejstarších a je jediný nalezený v ČR! Byl znovu náročně rekonstruovaný z plechových zlomků, nyní jej lze vidět v expozici Národního muzea v Praze či jeho repliku v Chodském muzeu v Domažlicích.

Mohylové pohřebiště
Mohyla je kupolovitý hlinitokamenitý násep, pod nímž je umístěn pohřeb zemřelého. Průměr mohyly mohl dosahovat až několika desítek metrů. V našem prostředí je to však 5-20 metrů. Výška mohyly v naší oblasti je cca 1-2,5 metru. Mohyly se u nás stavěly přinejmenším už od středního eneolitu. Typickou se mohyla stala pro tzv. mohylové kultury, ve střední době bronzové. V kulturách popelnicových polí v mladší době bronzové a v době halštatské se stává spíše odznakem výsadního postavení pohřbeného (knížecí komorové hroby pod mohylami). Mohyly nejsou však pouze záležitostí prehistorickou, i v období protohistorie např. v době laténské si keltové místy udrželi zvyk pohřbívání pod mohylou, nebo alespoň dodatečných pohřbů do mohyl již navršených v minulých časových obdobích. Existují také raně středověká mohylová pohřebiště, ta jsou ale posledními zástupci tohoto druhu pohřbívání. S nástupem křesfanství vzal tento krásný rituál bohužel navždy za své.

Hlavní období budování pravěkých mohylových pohřebišť:
• českofalcká mohylová kultura střední doby bronzové (1700/1600 — 1300/1250 před n. I.)
• Milavečská kultura mladší doby bronzové (1300/1250 — 950/900 před n. I.)
• Mohylová kultura doby halštatské (800/750 — 550 před n. I.)

Pohřební ritus byl především žárový, vzácněji i kostrový (podle kulturní příslušnosti, období a sociální diferenciace). Zemřelý dostával s sebou na „onen svět" různé milodary jako např. zbraně, zbroj, šperky, nádoby, potraviny, nápoje atd.; v bohatě vybavených mohylách nalezneme i zbytky čtyřkolového vozu, koňské postroje atd.

V 19. století se rozmohlo rozkopávání mohyl amatérskými „archeology" a mnoho mohylových pohřebišť tak bylo nenávratně zničeno. Na prahu 21. století máme podobný problém. Dnešní snahou by mělo být mohylníky, tyto významné kulturní památky-hroby našich předků, chránit před současnými vykradači s již velmi výkonnými detektory kovů. Tito lidé se bez morálky a svědomí ženou za bronzovými předměty patřící do pohřební výbavy zemřelého a tyto předměty pak končí na mezinárodním černém trhu s archeologickými nálezy či v soukromých sbírkách chtivých sběratelů. Předměty jsou bez řádného výzkumu vyrvány z kontextu a postrádají pak veškeré souvislosti, které jsou pro získání celkového obrazu o jednotlivých pohřbech i celém období nepostradatelné. Všechny informace pro odbornou a následně i laickou veřejnost jsou v tu chvíli nenávratně ztraceny. Také nezapomeňme, že obchodování s archeologickými nálezy je nezákonné. Vykradači hrobů existovali v každém období, ve kterém se vzácné milodary přikládaly mrtvým na cestu posmrtným životem, ale vždy jim za toto jednání dle soudobého zákona náležel odpovídající a to velmi krutý trest. Škoda že tomu dnes tak není!