Po stopách mušketýrů
Foto: BAYERN TOURISMUS Marketing GmbH
Kulturní výlety do dějišť třicetileté války
Vydejte se po stopách první celoevropské války a poznejte tak dávnou historii společně s okolními městy, hrady a krajinou.
Třicet let válčení a boje, které se převalovaly hlavně střední Evropou, zruinovaly německé a české země, velká království i malá knížectví. Mnohá města byla vypálená, tisíce obcí zmizelo, pole ležela ladem. Třicetiletá válka byl evropský ozbrojený konflikt známý především jako vyvrcholení sporů mezi vyznavači římskokatolické církve a zastánci protestantských vyznání, která vznikla v průběhu reformace v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím.
Před 400 lety vypukla třicetiletá válka
Muzeum Franckého Švýcarska a Muzeum Českého lesa v Tachově toto výročí využily k tomu, aby se blíže věnovaly tomuto celoevropskému konfliktu katastrofálních rozměrů. Třicetiletá válka zanechala v krajině stopy přímé i nepřímé: někde tak kamenný kříž označuje místo posledního odpočinku padlých vojáků, jinde vyvýšená zemina naznačuje, že zde stály hradby, z některých hradů zbyly pouze ruiny. V kostelech najdeme epitafy důstojníků nebo starostů. Posledně jmenovaní často skonali při pokusu uchránit město před pohromou. Prostřednictvím projektu „Po stopách třicetileté války Rozvoj bavorsko-českého kulturního turismu“ se podařilo identifikovat četná historicky významná místa na obou stranách hranice. Za podpory Turistické centrály Franckého Švýcarska vznikla nabídka kulturně-turistických jednodenních výletů určených širokému publiku.
O historii třicetileté války
Náboženské a teritoriální napětí rostlo v Evropě již po desetiletí před vypuknutím války. Konflikt, který měl trvat 30 let, započala nakonec pražská defenestrace 23. května 1618. Ve skutečnosti se nejednalo o jednu, nýbrž hned několik válek. Došlo tak k válce česko-falcké, na kterou navázala válka dánská. Do kolektivní paměti obyvatel starého kontinentu se však nesmazatelně zapsala zejména švédská válka mezi lety 1630-35. Za závěr konfliktu můžeme považovat válku švédsko-francouzskou. Spolu s jednotlivými fázemi války se střídala i její regionální dějiště. Některé oblasti střední Evropy zůstaly válečného běsnění zcela ušetřeny, zatímco jiné byly opakovaně pustošeny. V záznamech se tak můžeme dočíst například o tom, jak obyvatelstvo nákladně opravilo a znovu vyzdobilo vyrabovaný kostel, však tento byl následujícího roku znovu vypleněn a zničen. Po dlouhém vyjednávání uzavřely roku 1618 zúčastněné strany konfliktu v Münsteru a Osnabrücku „vestfálský mír“, ačkoliv se v podstatě jednalo o pouhou dohodu o příměří. Ke skutečnému uzavření míru došlo až v následujících letech v průběhu Norimberského kongresu.
Weiden za třicetileté války
Město Weiden, stejně jako další hornofalcká města, bylo na rozdíl od českých zemí třicetiletou válkou konfrontováno až počátkem 17. století. Tehdy bylo obsazeno bavorskou armádou. Region byl bojištěm jen krátce, než se Bavorům a jejich spojencům podařilo z Horní Falce vytlačit Mansfelda a další vojska věrná Fridrichovi Falckému. K nejnáročnějším létům náležely roky 1632 a 1633, kdy se válka opět přiblížila do bezprostředního sousedství města během švédsko-saských tažení do jižního Německa a útoku na Řezno. Pobyt vojáků ve Weidenu byl tehdy nepřetržitý. Zdejší posádka nedákázala začátkem roku 1634 odrazit útok velitele birkenfeldských sborů Johanna Vitzthuma z Eckstädtu a čestně kapitulovala. V květnu 1635 byl Weiden oblehnut, ostřelován a po čtyřech dnech dobyt bavorským generálem Wahlem, který na rozdíl od Vitzthuma město vydal svým vojákům v plen, a to si tehdy prožilo svou nejhorší válečnou zkušenost. Domy byly vyloupeny, měšťané ztýráni, někteří v boji zabiti, chrámy zneuctěny. Poté se v Čechách a Horní Falci objevil Banér (1639–1641), ten se ale o Weiden ani nepokusil a město tak žilo dále ve vytrvalé symbióze s bavorsko-císařskými jednotkami.
Tachovsko za třicetileté války
Zatímco například relativně nedaleký Horšovský Týn patřil k městům, která již na počátku vyjádřila svoji věrnost císaři, Tachovské za aktivní účast na stavovském povstání proti císaři Ferdinandu II. stihl trest již v počátečním zrodu velkého evropského konfliktu. Obyvatelé Tachova tehdy přišli prakticky o všechny městské majetky, neboť je roku 1623 získal do dědičného držení císařský velitel Jan Filip Husman z Namedy. Roku 1642 obsadili město Švédové, kteří se plnou měrou vrátili ještě o pět let později. Tachovským tehdy nepomohly ani pokusy o aktivní obranu. Poslední závažný útok protetstantských oddílů byl vykonaný ještě v roce 1648, tedy v době podpisu vestfálského míru, jenž třicetiletou válku prakticky ukončil. Na konci války došlo k vypálení Husmanova hradu v Tachově. Až za držení Losyů probíhá nová postupná přestavba tachovského panského sídla na barokní zámek, který mnohem později nechají klasicistně přestavět Windisgratzové.
Pýcha a pád slavného vojevůdce
Nemilosrdný taktik Torstensson se do povědomí Čechů zapsal asi nejhlouběji ze všech švédských velitelů třicetileté války. Byl pozoruhodný svými mimořádně a nevypočitatelně rychlými přesuny, ačkoli často velel z nosítek, neboť mu jeho nemoc nedovolovala nasednout na koně. Přesto hodlal zaútočit na samotné centrum císařské moci. Švédská armáda už začátkem roku 1645 pochodovala směrem do Čech až do oblasti kolem Tábora. Císařská armáda se jim snažila zabránit v postupu, ale podařilo se jim přehradit cestu až v okolí městečka Jankov. Bitva, která se zde strhla, byla jedním z nejkrvavějších střetů třicetileté války. Torstensson v ní použil zcela novátorský přístup a rozkázal vlastním formacím obejít nepřítele po křídle. Tento boční pochod se stal obvyklým manévrovacím prvkem až v 18. století. Pro císařskou armádu však tehdy znamenal katastrofu a přes svůj hrdinný odpor ztratila tisíce mužů. Poté se švédská armáda dala na pochod až k Vídni, ale bez spojenců by ji dobýval marně, proto se obrátil zpátky na Moravu. Zde učinil Torstensson vyloženě špatné rozhodnutí a rozhodl se obléhat Brno. Později řekl, že by dal 400 000 tolarů za to, kdyby k této chybě nedošlo. Švédská armáda i přes svoji profesionalitu a schopnosti byla jednoduše unavená. Obléhání Brna se stalo fiaskem a poslední kapkou.
Foto: Lennart Torstenson (17. srpna 1603, Forstena, Västergötland, Švédsko – 7. dubna 1651, Stockholm)
Z Horšovského Týna přišel mír
Největší změnu přinesl hned počátek války, kdy po bitvě na Bílé hoře byl majetek tehdejšího vlastníka Viléma Popela z Lobkovic zkonfiskován. V této době se na scéně objevuje štýrský hrabě Maxmilián z Trauttmansdorffu, který levný konfiskát kupuje. Důležitou úlohu sehrál v době vyjednávání míru, nejdříve v roce 1635 a následně mezi léty 1645-1648, kdy se stal hlavním císařským diplomatem Habsburků. K podpisu míru došlo v sobotu 24. října 1648. Byla podepsána smlouva v Münsteru (francouzská delegace a císař) a v Osnabrücku (švédská delegace a císař). Obě smlouvy podepsali zástupci císaře, Švédska a Francie, ale také zvolení kandidáti německých stavů. Dalším důležitým článkem je Maxmiliánův syn Adam Matyáš z Trauttmansdorffu. Ten po otcově smrti zdědil panství, ba jej i rozšířil. Také se stává nejvyšším maršálkem českého království. Jeho rod držel zámek získaný roku 1622 až do roku 1945.
Výletní trasy:
1. Forchheim
2-3. Tüchersfeld
4. Wunsiedel
5. Pottenstein
6. Burglengenfeld
7. Tachov
8. Cheb
9. Horšovský Týn
Objevte Franské Švýcarsko
Franské Švýcarsko, nebo také Francké Švýcarsko (Fränkische Schweiz), je krasová vrchovina a populární turistický region v Horních Francích v Bavorsku. Je to země hradů, jeskyní a radovánek které zvou k nádherným přírodním zážitkům, vzrušujícím výletům a franckým lahůdkám ve všech variantách. Francké Švýcarsko, jedna z nejstarších německých rekreačních oblastí mezi Bambergem, Bayreuthem a Norimberkem, potěší své hosty více než 35 středověkými hrady a zámky, více než 1000 jeskyněmi a četnými romantickými mlýny v jednom z největších německých přírodních parků. Francké Švýcarsko vděčí za svůj název cestovatelům z 19. století: Bývalému názvu „Muggendorfer Gebürg“ dali současný název, protože jim tato oblast svými horami, údolími a skalami připomínala Švýcarsko. Rozmanitá krajina Franského Švýcarska je i dnes jednou z jeho hlavních atrakcí.
Daleko od shonu za spoustou zážitků
Daleko od shonu a shonu existuje mnoho různých způsobů, jak strávit volný čas v nízkém pohoří – od výletu do některého z horolezeckých parků nebo výletu na kánoi po Wiesentu po na míru šité tematické túry, cyklistika a hory výlety na kole za aktivitami pro rodiny a návštěvou skvělých památek. Čeká vás spousta zvláštních zážitků, například více než 200 ozdobených velikonočních fontán, úchvatné rozkvetlé třešně v dubnu/květnu, zasvěcení lipového kostela, které se stalo vzácným, a mnoho dalšího. Jako region s jednou z nejvyšších koncentrací pivovarů a lihovarů na světě představuje Francké Švýcarsko jedinečné zážitky, které jsou zkrátka bezkonkurenční.
Foto: BAYERN TOURISMUS Marketing GmbH | fraenkische-schweiz.com/de/ | Archiv Region Chodsko
Foto: BAYERN TOURISMUS Marketing GmbH
Objevujte historii pěšky nebo na kolech
Vydejte se na výletní trasy
Poznejte historii, kulturu a přírodu
Wunsiedel
Forchheim
Domažlice / Taus
Horšovský Týn / Bischofteinitz
Staraubing
Regensburg
Nürnberg
Bamberg
Tüchersfeld
Amberg
1. Začátky výletních tras
Startpunkte der Touren
Burglengenfeld
D
CZ
Region Chodsko
Oberpfalz
3
5
4
8
7
6
9
1
2
3
5
4
8
7
6
9
1
2
Tachov /
Tachau
CZ
Cheb /
Eger
Výlety / Die Touren
Bayreuth
Pottenstein
Po stopách husitů a křižáků
Foto: nabburg.de
Kulturní výlety pos topách husitských válek
Vydejte se po stopách husitů k exkurzi dějinami obecnými a regionálními až po největší husitské vítězství nad pátou křížovou výpravou u Domažlic v srpnu 1431.
V roce 1415 byl v Kostnici upálen jako kacíř český reformátor Jan Hus. Pod jeho jménem vzplanulo v Českém království revoluční hnutí, které vyústilo ve války. Tyto traumatizovaly po celé epochy země střední Evropy. Za počátek husitské revoluce je považována první pražská defenestrace. Stalo se tak 30. července 1419. Po kázaní Jana Želivského se rozvášněný dav (vedený Želivským) vydal k Novoměstské radnici – požadovali propuštění vězňů přijímajících z kalicha (podobojí). Dav vtrhl na radnici a radní byli vyházeni z okna, někteří z nich i ubiti.
Nástup husitství a válek
Husitství bylo prvním projevem krize feudalismu a krize v církvi, který narušil feudální společnost. Katolická církev byla mocensky oslabena, ztratila přístup na zemský sněm a byla zbavena pozemkového majetku. Šlechta získala majetek a byla mocensky posílena. Města hospodářsky zesílila, získala přístup na zemský sněm a vzrostl také jejich vojenský význam. Na sněmu měla účast vyšší šlechta (páni), nižší šlechta (rytíři) a města. Měli právo volit krále a přijímat zákony. Královská moc však byla oslabena a král nemohl samostatně bez sněmu jednat. Přichází doba křížových výprav (z latiny kruciáty) které se proženou přes Čechy a Bavorsko. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila na husity a jejich víru a přesvědčení.
Založení husitského města Tábor
Roku 1420 byl založen Tábor nad řekou Lužnicí. Sedmdesát procent obyvatel tvořili vesničané, zbytek byli řemeslníci, chudí vladykové, zemani a chudí kněží. Tábor byla obec svobodných husitů. Táborští husité měli radikální názory proti feudálnímu zřízení, proti vrchnosti; chtěli, aby pole, louky a lesy byly společné; byli proti vnější nádheře obřadů a církevních prostor, hlásali, že kázat se může kdekoliv a kázat může kdokoliv (i ženy). Odmítají církevní svátky (protože se nepracuje), odmítají zpovědi. Hlásají, aby byl veškerý majetek společný, což symbolizují káděmi, které byly postaveny na Táborském náměstí, tam dávali šperky, zlato a peníze. Idea: rovnost všech lidí. Tábor měl také vojenský význam. Byli zvoleni čtyři hejtmani, kteří stáli v čele Tábora a měli na starosti vojenské a správní záležitosti. Důležitou roli hráli také kněží, kteří měli duchovně působit na lidi. Táborité vytvářejí husitskou církev.
Zrození vojevůdce a jména Jan Žižka
Roku 1420 přišel do Tábora Jan Žižka (1360 – 1424) v čele asi 400 bojovníků; stal se jedním ze čtyř hejtmanů. Z Tábora vytvořil vojenskou pevnost, oporu husitů. Bojoval proti tamním Rožmberkům. Žižka odešel z Trocnova, nechával se najímat do vojenských oddílů, v roce 1410 se zřejmě zúčastnil boje v bitvě u Grunwaldu proti řádu německých rytířů na straně Poláků (asi 30 000 mužů). Po návratu do Prahy byl asi ve službách Václava IV. Navštěvoval husitská kázání a účastnil se střetu u novoměstské radnice. Roku 1419, po 1. pražské defenestraci, které byl aktivním účastníkem, odchází do Plzně, kde působí kněz Václav Koranda. Roku 1420 se odebral do Tábora, cestou na něj zaútočila rytířská katolická jízda. Bitva u Sudoměře (na hrázi dvou rybníků – Markovec a Škaredý). Zde přibližně 400 husitů (včetně žen a dětí) ozbrojených často jen cepy a sudlicemi dokázalo odrazit asi 2000 ozbrojenců. Hlavním důvodem byla výhodná poloha, kterou husité před bitvou zaujali. Žižka se projevil jako výborný vojevůdce, z Tábora utvořil vojenskou pevnost a oporu husitů.
Foto: Bitva u Grunwaldu se odehrála 15. července 1410 mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou koalicí. Na vítězné straně bojovala i česká družina s Janem Žižkou z Trocnova.
První křížová výprava - Čáslavský sněm
V roce 1420 byla uskutečněna první křížová výprava, které se zúčastnilo asi 30 000 vojáků (žoldnéřů) v čele se Zikmundem. Pronikli k Praze a oblehli jí. Praze ale přišli na pomoc oddíly z venkova + Táborité + Severočeši (Žatec, Louny, …). Pražský hrad se lstí pána Čeňka z Vartemberka dostal v květnu 1420 do rukou Zikmunda, ale Žižka obsadil Vítkov u Prahy a opevnil se zde. V srpnu červenci 1420 se zde konala bitva, která vešla ve známost jako bitva na Vítkově (hoře), v níž byl Zikmund poražen. Rovněž v bitvě u Vyšehradu (v listopadu 1420) byl Zikmund poražen a se svým vojskem ustoupil ze země. Praha se stala vůdcem revoluce. Roku 1421 se konal sněm v Čáslavi, na kterém se sešli zástupci šlechty a měšťanstva, prohlásili Zikmundovu korunovaci za neplatnou a zvolili vládu dvaceti vladařů (5 pánů, 7 zemanů a 8 měšťanů – z toho čtyři z Prahy).
Druhá křížová výprava- bitva u Malešova a Žižkova smrt
I v čele druhé křížové výpravy stál Zikmund (už naposledy). Křižáci byli odraženi od Žatce (1421) a byli poraženi u Kutné Hory (1421 / 22). Roku 1423 Žižka odchází z Tábora, ale vojenské spojenectví nebylo přerušeno. Panská jednota vede kampaň proti Žižkovi, na své straně má Prahu. V roce 1424 se tedy Žižka střetává se svými odpůrci u Malešova, kde vítězí a rozezlen táhne proti Praze. Ta je však zachráněna „slovem“ diplomatickým jednáním Jana Rokycany (rozmluvil Žižkovi útok proti Praze), Žižka se s Prahou usmiřuje a uzavírá dohodu o společném tažení na protihusitskou Moravu. 11. října 1424 však Žižka u Přibyslavi umírá. V čele táboritů Žižku nahradil Prokop Holý (Veliký), výborný vojevůdce, vzdělaný, dobrý diplomat pocházející z pražského patricijského rodu. Studoval na Karlově univerzitě, cestoval; od roku 1420 působil v Táboře (umírněný).
Třetí křížová výprava
K hlavnímu střetu mezi křižáky a husity došlo v červnu 1426 u Ústí nad Labem („na Běháni“). Asi 11 000 husitů bojovalo proti 13 000 nepřátelům. Husité nabídli (před bitvou) Sasům vyměnit si po bitvě zajatce, Sasové však odmítli (nepředpokládali, že prohrají). Husité zvítězili a na úseku 15ti km bylo křižácké vojsko pronásledováno. Zde křižáci utrpěli největší ztráty.
Čtvrtá křížová výprava - spanilé jízdy u Tachova
Ke střetu mezi křižáky a husity došlo tentokráte u Tachova. Křižáci si přivezli vozy, ale vinou velkých obav z husitů, nedostatečnou propagandou, malou odvahou a také díky „špatným znamením“ z bitvy utekli. Nepomohla ani přítomnost kardinála Beauforta. Poslední část křižáků se sice stáhla do města, to bylo ale husity zakrátko dobyto. Pánem v Čechách byla polní vojska (Táborsko-sirotčí vojska) konec obranných bitev husitů. Ti od roku 1428 uskutečňují tzv. „spanilé jízdy (rejsy)“ na Moravu, Slovensko, do Polska, kde vznikaly vojenské posádky; také do Uher, Rakouska a Německa (až k Baltu). Cílem byla kořist, propagace husitských myšlenek a jejich obrana (to mělo vliv na lidové hnutí) a neposledním cílem bylo též zabránit ničivým nájezdům do Čech. Husité také posílali manifesty s husitským programem (v příslušných jazycích do určitých zemí střední i západní Evropy).
Pátá křížová výprava a bitva u Domažlic
Společný sraz křižáků byl určen na dny 20. června až 1. července. Rakouské sbory měly shromáždiště u Lávy, bavorské a německé v okolí Kouby, porýnské a franské oddíly u Weidenu a konečně saská, středoněmecká i slezsko-lužická vojska měla nástupiště u Kadaně. Král Zikmund pověřil vrchním velením výpravy braniborského markraběte Bedřicha. Prvního srpna vojska čtvrté křižácké armády překročila české hranice směrem k Tachovu, které bylo několik dní obléháno. Křižáci si tak vystačili brutálními pleny v okolí. Armáda se hnula od Tachova až 8. srpna. Původně zřejmě měla postupovat k Plzni, u Kladrub se však otočila jižním směrem a v trojím proudu zamířila k Domažlicím. Se značnou pravděpodobností se velitelé zalekli zpráv o postupu nepřítele a z opatrnosti dali povel ke spořádanému ústupu do pohraniční oblasti. Když Cesarini se saským kurfiřtem vystoupil na blízký pahorek, aby ohlédl situaci, ke svému údivu spatřil dlouhé kolony vozů na ústupu od města. Zmatek při přesunech na ucpaných cestách zvyšovaly pověsti o blížících se husitech. Rozhodujícím faktorem celkového rozkladu křižácké armády byla zřejmě skutečnost, že husité se před Domažlicemi objevili dříve, než se stačila zformovat k obranné bitvě. Některé houfy se nestihly včas přesunout do udané polohy, a proto pak prchaly na západ k hranicím. Jízdní oddíl Jindřicha z Plavna spolu s vyděšeným kardinálem ustupoval velikou oklikou kolem hradu Opálka k Nýrsku, odkud pak dostihl vojsko würzburského biskupa. Rachot postupujícího husitského vojska a mohutný zpěv jeho válečných chorálů dlouho zněl v uších všem křižákům, jimž se podařilo zachránit holý život.
Proč Husité vyhrávali nad Křižáky
Vezmeme si pro příklad takový způsob válčení, který je pro tyto boje nejtypičtější. Tedy: husitská vojska jsou zformována do vozové hradby, mají připraveny všechny palné zbraně do palných postavení a jsou připraveni na vozech a v záloze. Naopak Křižáci jsou na koních v plné zbroji připraveni vyrazit do útoku. Boj začíná. Křižáci se rozjedou a jakmile se přiblíží na dostatečnou vzdálenost, husitské palné zbraně vystřelily. Samozřejmě se po takovéto salvě bojiště neproměnilo v jatka a měla spíše psychologický efekt, ale přesto měli Husité šanci zabít Křižáka. Křižáci se dále přibližují a postupně se střílí ze všech střelných zbraní. Jakmile rytíř přijíždí k vozům, může protivníka zasáhnout svým kopím. Okamžitě ale mohli být strhnuti z koně sudlicemi. Rytíři neměli možnost nájezd opakovat, protože následovali další řady rytířů. Proto museli odhodit kopí a sáhnout pro další zbraň, což byl většinou meč. Nyní Husité měli možnost znovu zasáhnout Křižáka, zatímco se on snažil vyprostit meč z pochvy. Protože ale meč byl moc krátký na to, aby s ním ohrozil Husity na vozech, měl výběr ze dvou možností. Buď se otočit k vozům tak, aby jej chránil štít, pak ale neměl možnost zaútočit, nebo natočit koně k vozům tak, aby mohl mečem zaútočit. Nyní sice mohl protivníka zasáhnout, zároveň však neměl velkou šanci se bránit a mohl být tedy zasažen. Avšak Husité mohli ustoupit až na opačnou stranu vozu tak, aby mohli být od útočníků co nejdále. Pak délka meče nestačila a naopak Husita mohl sudlicí pohodlně útočit. Samozřejmě se poměr možností útoků mohl v závislosti na různých okolnostech měnit, faktem ale zůstává, že v obrovské většině případů měli Husité větší možnosti zasáhnout protivníka, než jejich protivníci.
Husitská taktika jež předběhla dobu
Pak tu byla Taktika (potažmo i strategie) se od Karla Velikého až po konec 15 století (s nástupem palných zbraní) prakticky vůbec neměnila. Husité začali mimo jiné užívat střelných zbraní v obrovském množství a vozové hradby. Ta může být považována za velmi primitivní předchůdce obrněných transportérů. Na takovéto změny nebyla tehdejší rytířská vojska schopna se adaptovat. Zkrátka většina husitských bitev vypadala, jako souboj raně středověkého vojska s vojskem z 15. stol. Spanilé jízdy je z historického hlediska těžké posoudit. Je to stejné, jako křížové výpravy do Palestiny. V křesťanském světě vládne názor, že samozřejmě šířili víru. (Což je pravda.) Naopak Muslimové si přirozeně myslí, že jen plenili a zabíjeli. (To je také pravda.) Takže, pokud se zeptáme německého historika odpoví: smrt a drancování. Český historik: víra o osvobození obyvatelstva. A oba mohou mít pravdu.
Konec husitství
1. května roku 1433 byl papežem Evženem IV. král Zikmund korunován na císaře Svaté říše římské (tj. téměř 23 let poté, co byl zvolen římským králem). Odpůrci husitství doufali v rozkol uvnitř husitů, církev se Zikmundem podporovali umírněné husity (i finančně), čímž rozkol ještě zvětšovali. Mezi umírněné husity patřila panská jednota, umírnění měšťané a kališnická šlechta (stačí jim už to, co je). Radikálové (polní vojska – Táborité, Sirotci a některá města) však byli zarytými odpůrci kompromisu. A tak dne 30. května 1434 došlo k bitvě mezi umírněnými a radikálními husity u Lipan (u Českého Brodu), kde byla polní vojska poražena. Umírnění husité totiž předstírali útěk, čímž vylákali radikály z hradby a z boku na ně zaútočili. Jízda (posila polních vojsk) vedená Čapkem ze Sán ujela. Tím nedošlo k porážce husitství, ale k vítězství reálnějších sil, reálnějšího směru husitství. Zikmund se za pomoc na uzavření dohody husitů s církví (v Basileji) stal českým králem, moc však měla i nadále panská jednota.
Foto: Zikmund Lucemburský (14. února 1368 Norimberk/Praha - 9. prosince 1437 Znojmo)
Vyhlášení kopaktáty
Roku 1436 byla v Čechách (v Jihlavě) vyhlášena kompaktáta, která povolovala přijímání podobojí a zaručovala, že církvi nebude vrácen její majetek. Uzavření kompaktáty má velký význam a je na dobu, ve které k tomu došlo, skutečně jedinečné. Při jednání o znění kompaktáty spolu seděli katolíci s utrakvisty (kališníky) jako bratři, jednali jako rovní s rovnými. Uzavření kompaktáty znamenalo zavedení náboženské tolerance, jaká neměla v té době obdoby – každý se mohl svobodně rozhodnout, jaké vyznání přijme (katolické nebo kališnické). V Čechách měla kompaktáta status zemského zákona. 1436 byl po vzájemné dohodě a ústupcích přijat za českého krále Zikmund Lucemburský. Ne všichni husité se však s kompaktátou a Zikmundem na trůně spokojili – odpůrci proti dohodě, husité vedeni Žižkovým přítelem Janem Roháčem z Dubé, působili na hradě Sion. Ten byl však v roce 1437 obléhán a dobyt a Jan Roháč spolu se svými 50 druhy byli oběšeni v Praze. Tentýž rok (1437) se Zikmund vydal na cestu do Uher, při které však zemřel (ve Znojmě).
Středověké město Nabburg
Projděte si uličky a cestičky malebného starého města! Všude, kde ještě pořád patří středověk k živé tradici, najdete také dnes mnohostranné řemeslné umění. Nechte se okouzlit například mistrovskou prací tradičního ručního hrnčířského a cínařského umění nebo prožijte s námi „Středověký jarmark“ konající se každý druhý rok. Ponořte se do pozoruhodného života našeho města a jeho okolí! Cenově výhodně a s velkým klidem zde můžete prožít vzácné dny odpočinku. Nečeká Vás zde žádný shon, ale malá oáza přírody a kultury. V roce 1420 byl rozvoj Nabburgu přerušen: Husité, rabujíce a pleníce, táhli ulicemi a město zapálili. Aby se zabránilo opakování takové katastrofy, pracovalo se se zvýšeným úsilím na dokončení již započatého opevnění města. Po ukončení prací skýtal Nabburg navenek obraz obranyschopného, bohatého, středověkého města. Uvnitř zdí se však již začal rýsovat úpadek měšťanstva. Třicetiletá válka a Sedmiletá válka nedaly městu žádnou pauzu k vydechnutí, jeho někdejší význam pro sever se ztratil.
Neunburg worm Wald s husitskou tradicí
Upálení českého církevního kritika a reformátora Jana Husa jako "kacíře" v Kostnici bylo jednou z příčin povstání a husitské revoluce zaměřené proti církvi a říši. Obě strany se chopily zbraní, začala válka. V letech 1419 - 1434 otřásají husitské války říší. V poslední fázi válek podnikali husité vpády také do sousedních německých zemí. Jednalo se převážně o výpravy za kořistí, protože zpustošené Čechy už nebyly schopny je uživit. Roku 1433 obléhali husité Plzeň, která byla jednou z posledních katolických pevností Čech. Jejich vůdce Prokop vysílá oddíl o síle 2000 mužů do Horní Falce. Výprava měla zajistit dostatečné zásoby. Tento vpád přes Murach, Nabburg a Neunburg vede k významné bitvě u Hiltersriedu, dne 21. září 1433. Falckrabí Johann z Neunburgu ze šlechtického rodu Wittelsbachů, tehdejší vládce Horní Falce a jeden z nejzatvrzelejších protivníků husitů, vybojoval se svým vojskem složeným z rytířů, měšťanů a sedláků rozhodující vítězství. Obyvatelé Horní Falce si mohli oddychnout, husitské vpády pomalu doznívaly, na obou stranách zavládla únava z dlouhých let válčení. Neunburské hradní nádvoří, kde kdysi falckrabí Johann rezidoval, se proměňuje v historické dějiště konání slavnostní hry "Vom Hussenkrieg" (O husitské válce). Divadelní hra zobrazuje vyvážené svědectví této důležité kapitoly v bavorsko-české historii a zároveň také zásadně zpochybňuje smysl válek. Je připomínkou významného vládce Horní Falce a husitské doby.
Porážka husitů hrabětem Palatinem
Neunburg vorm Wald byl rezidencí falcko-wittelsbašského falckraběte Jana z Neumarktu-Neunburgu, tehdejšího zeměpána rozsáhlých částí Horního Falcka. Jan byl jedním z nejneústupnějších protivníků husitů, často vpadajících do Horního Falcka. Postavil se proti tzv. „denní válce", zúčastnil se všech pěti křížových výprav do Čech a vybojoval v roce 1433 legendární vítězství u sousedního Hiltersriedu. Armáda rytířů vrcholného středověku, ve které boj rozhodovala jen těžká jízda chráněná železnou zbrojí pochoduje na Hiltersried a útočí. Husité „nepřipravení“ ještě nedokončili stavbu vozové hradby. Obyvatelé Horní Falce, unavení věčnými husitskými souženími, dychtí po bitvě, což je také neobvyklé, protože se snaží vyhnout každému boji. Začíná bitva ve které jsou husité posléze rozdrceni.
Foto: Hrabě Johann Wilhelm Palatine
Horšovský Týn a husitské války
Rozkvět, jejž město zažilo v době raného a vrcholného středověku, byl přerušen husitskými válkami. Katolické centrum tvořil ochranný spolek feudálů, měst, klášterů a plzeňský landfrýd. Členem spolku byl i Horšovský Týn. Domažlické křídlo husitů si nejdříve podmanilo Starý Herštejn, následně klášter augustiniánů v Pivoni, dokonce pokořilo i hrad Rýzmberk. Součástí dobývání bylo I drancování a upalování jejich náboženských nepřátel. Pak chtělo dobýt i Horšovský Týn, ale neosmělilo se zaútočit na mohutně fortifikovaný hrad, kde působila početná posádka vedená Zdeňkem z Dršťky. Město bylo uchráněno a jeho majitel byl nakonec i odměněn za loajálnost.
Výletní trasy:
1. Nabburg
2. Neunburg worm Wald
3. Domažlice – Chodský hrad
4. Domažlice – Baldov
5. Horšovský Týn
6. Tachov
7. Kout na Šumavě
8. Rýzmberk
9. Rábí
10. Kašperk
Foto: Město Nabburg | nabburg.de
Nejrozlehlejší hradní zřícenina v Čechách
Unikátní památka gotického stavitelství a rozsáhlého hradního areálu Rábí je zasazena do malebné pošumavské krajiny nad řekou Otavou. V něm se od pozdního středověku snoubily obytné a reprezentační prostory s důmyslným obranným systémem. Rabskou dominantou je mohutná obytná věž (donjon), z níž lze shlédnout na celý Prácheňský kraj, a mnohá překvapení skrývají hluboká sklepení. V dubnu 1420 se Jan Žižka poprvé objevil před hradbami Rabí. Měl jediný cíl – potlačit a zcela zničit své odpůrce, kteří se raději shromáždili v hradu, který měl přízvisko nedobytný. Útok husitů přišel velmi záhy a byl nečekaní silný. Zapálili některé hradní budovy a směřovali přímo k hradbám. Pro jejich snazší zdolání vyplnili příkopy slámou a chrastím a dostali se na nádvoří hradu. Netrvalo dlouho a Rabí se ocitlo zcela pod jejich kontrolou. Husité Rabí vyplenili, zapálili a ušetřili jen majitelovy syny. Teprve až Jan Žižka, toto krvelačné řádění přerušil. Poté, co hned sedm kněží a mnichů bylo vrženo přímo do ohně a upáleno ve strašných bolestech, v řadě na stejný osud už čekali další nešťastníci, mezi nimi i rodina pana Půty Švihovského. Žižka jej však překvapivě smrti uchránil a stejně tak odmítl si i ponechat majetek pánů. Své věrné odměnil jen brněním, zbraněmi, oděvy a koňmi, které měli pro jeho vojáky smysl jako válečná kořist za vyhraný boj. Ostatní věci poručil snést na hromadu a zapálil je.
Mimo trasu: Srbice kostelík o který si křižáci brousili meče
K malebnosti krajiny rozložené mezi Staňkovem a Kolovčí výrazně přispívá srbický kostelík sv. Víta. Románsko-gotická stavba kostela pochází již ze 13. století. Opevněné místo bylo umístěno při cestě z Bavorska přes Kdyni na Plzeň a dále do vnitrozemí. Kostelík sv. Víta vystavěný patrně krátce po roce 1226, kdy ves Srbice získal od manželky vladyky Chotěbora doksanský klášter. Malá románsko-gotická stavba si uchovala svůj původní rozsah i architektonické prvky, kterými kostel vybavili románští kameníci. Hřbitov, rozložený v blízkosti kostela, uzavírá zčásti dochovaná stará zeď s klenutou branou. Na jejím kamenném ostění jsou zřetelně vidět hluboké vertikální rýhy, které údajně vyryli křižáci, když si zde před jednou z bitev brousili své meče. Pověsti z katolického prostředí spojují hluboké jizvy v kameni naopak s husity, kteří se zde stejně jako křižáci, připravovali na krvavou seč. Těch ve zdejším kraji proběhlo nespočet. Rýhy snad souvisí s dávnými pověrami, podle nichž měl prášek z kamene posvěcené stavby nebo starého kamenného kříže uzdravovat nemoci a sloužit k čarování. Kostelík může obdivovat jen zvenku, do interiéru není možné nahlédnout a je využíván jen výjimečně.
Užijte si podle sebe malebnou krajinu protkanou historií
Když se řekne Chodsko, kdekomu se vybaví pověst o Kozinovi, který se postavil zvůli vrchnosti, pestře malované hrnky a Chodové v krojích. Ale nabyl to jen Kozina, byly to také Husité a jejich největší vítězství husitů v českých zemích. Město se v husitské době přidalo na stranu táboritů. V jeho blízkosti porazily r. 1431 husitské svazy 5. křížovou výpravu. Husitská vojska pod velením Prokopa Holého zde téměř bez boje porazila účastníky páté křížové výpravy vedené markrabětem Fridrichem Braniborským a kardinálem Cesarinim. Debakl křižáckého vojska definitivně přesvědčil katolické církevní kruhy o zbytečné snaze pokořit Čechy silou, díky čemuž bylo s husity zahájeno vyjednávání, které vedlo k diskusi o platnosti čtyřech artikulů pražských při slyšení na basilejském koncilu. Husitskou minulost města Domažlice připomíná Pomník bitvy u Domažlic na Baldovském návrší a cesta na něj v podobě Sochařské stezky. Sochy vytvořené českými a zahraničními umělci byly inspirované historickou událostí, která se udála před staletími právě v těchto místech. Jedinečnost stezky spočívá v propojení sochařské galerie v přírodě s husitskou minulostí, která tak poskytuje návštěvníkům umělecký zážitek spojený s historickým významem místa.
Foto: nabburg.de | neunburgvormwald.de | oberpfaelzerwald.de | hrad-rabi.cz/cs | tachov-mesto.cz/ | Archiv Region Chodsko
