Jak chodily vyšňořené ženy v době chodské rebelie, co se nosilo v Postřekově-Mlýnci, kde žilo německé obyvatelstvo, jak vypadá kroj horního Chodska – to všechno se dozvíte v muzeu krojů v Postřekově.
K Chodskému lidu pak neodmyslitelně patří lidový kroj, který přežil i do 21. století. V některých vsích jsou zvláště ženy kroji věrné dodnes, v Domažlicích ho pak můžete spatřit zejména na zdejších Chodských slavnostech. Kroj má prostý, horský ráz a liší se u horních a dolních vesnic. Pro mužský oděv je typický polodlouhý kabát bez límce zvaný "župan", či také ženicí, nebo kmotrovský (byl výsadou ženatých mužů a podle lidového podání byly po švech našity zlaté šňůrky, jež po smrti Kozinově nahradili muži černými.) a tradiční plstěný širák - klobouk s širokou krempou. Kalhoty, koženky, byly ze žluté jelenice či levnější ze skopovice. Punčochy svobodní chlapci nosili bílé, ženatí modré. Symbolem Choda je čakana - dlouhá hůl nahoře opatřená sekyrkou - pozůstatek kroje někdejších strážců zemských hranic. Základem ženského oděvu je do varhánků skládaná vlněná sukně tzv. "šerka". Kroj doplňují punčochy v tenké vlny v téže barvě jako je sukně. Živůtek a košile bývaly překryty dvěma šátky. Šátek na hlavě se vázal v týle a jedním koncem splýval dopředu. Černý soukenný kabátek zcela bez ozdob obléká vdaná žena na cestu do kostela nebo za chladného počasí.
Muzeum v budově bývalé školy na postřekovské návsi vzniklo zásluhou Marie Langové a Anny Burešové. Obě paní kroje šijí jak pro místní, kteří dodnes ve svátek, do kostela i na tancovačku kroje nosí, tak pro národopisné soubory, a to nejen ty z Chodska, ale také třeba až z Prahy. A protože je tahle práce pro ně i velikým koníčkem, nezůstaly pouze u šití, ale po chalupách posbíraly skvosty, pietně uchovávané po několik generací. Pokud se chcete dotknout chodského folklóru,neměla by návštěva Muzea krojů v Postřekově při Vaší cestě Chodskem chybět.